Historie plemene

Původ plemene není zcela jasný. Jedna z teorií nabízí variantu, že dlouhosrsté kočky byly do Skandinávie dovezeny z oblasti Blízkého východu na lodích Vikingů. Mnozí považují za nejpravděpodobnější tu, že se takovéto kočky vzdáleně podobné té dnešní norské lesní vyskytovaly v drsných podmínkách Severu od nepaměti. Jako ostatní zvířata, tak i polodivoké kočky, byly nuceny se přizpůsobit krutým severským mrazům. Byly vybaveny dvojitou srstí, mastnými a málo vypadávajícími krycími chlupy, které odpuzovaly vodu a velmi hustou a jemnou podsadou, která sloužila k dokonalé tělesné termoregulaci. Svoji funkci plnil i huňatý ocas, vyvinuté kalhotky i dlouhé chomáče chlupů mezi prsty tlapek. První seriozní zmínky o norských lesních kočkách pocházejí z poloviny šestnáctého století, kdy dánský kněz Peter Clausson Friis, který prožil většinu života v Norsku a zajímal se o zdejší přírodu, popsal tyto kočky jako menší poddruh rysa.
Lesní kočka se z lesů postupně přestěhovala do zemědělských usedlostí a prokázala zde obrovskou službu jako ochránkyně zemědělských zásob. Ve 30. letech 20. století si jí všimli norští chovatelé a postupně tato kočka nacházela svoje místo i v chovatelských stanicích. Druhá světová válka šlechtění plemene přerušila a plemenářskou práci zcela zničila. Další snahy o zachování a rozmnožení "národní norské tradice" pokračovaly a vyvrcholily v roce 1972 vypracováním prozatímního standardu norským klubem Norske Rasekattenklubbers Riksforbund (NRR). Norsk skogkatt byla jako plemeno oficiálně uznána mezinárodní organizací FIFe v roce 1977. V roce 1979 byly první exempláře dovezeny do Německa a USA, do Velké Britanie v roce 1980, do Francie v roce 1982. Severoameričtí chovatelé koček pravděpodobně cítili ohrožení popularity svých mainských mývalích a novému plemeni se dlouho bránili. Americká CFA uznala norskou lesní kočku až v roce 1994. První zástupkyni tohoto plemene, dnes GIC Tilia Novas´s Kassandru, přivezl do České republiky z Dánska v roce 1997 mezinárodní posuzovatel koček Ing. Martin Šanda.

Zdroj http://casopis.planetazvirat.cz/